JAK SE PŘIPRAVUJE VÍKEND S CANE CORSO - 2007
Protože je můj muž u caníků ve výboru a má na starosti výcvik a protože jsme připravovali už loňský víkend s caníky na Mácháči, bylo předem jasné, že „velitelem“ přes organizaci víkendového setkání budeme tentokrát opět my. Budeme, protože už od r. 1987 děláme všechno společně. A tak, když Jarda pracuje a já se dovolenuju doma s Dominikem, není nic lepšího, než když budu namáhat hlavu a vymýšlet ten nej program. Co bych taky jiného dělala ne?
Datum víkendu jsme stanovili na polovinu září a bylo rozhodnuto už loni na Mácháči, že dva dny prostě nestačí. A proto byl víkend čtyřdenní. Od pátečního oběda do pondělního pozdního odpoledne. Od 14. do 17. září 2007. O místě jsme se přeli dlouho. Na Mácháči jsme byli tolikrát, že už by to byla velká nuda. Na Moravě máme minimálně 10 členů a na Moravě se nikdy žádná caníkovská akce neuskutečnila. Nám, co jezdíme stabilně, je celkem jedno, kam pojedeme a tak padlo rozhodnutí na Moravu. Jižní Moravu. Měla jsem vybráno hned několik kempů, ale až v červnu na výstavě v Brně, kam dorazil i páníček Baggia (bratr naší Beroan) Bob, padlo rozhodnutí na Pasohlávky. Bob v kempu zamluvil místa a v růžových barvách nám jej vylíčil.
A začalo těšení. A období mých šílených nápadů, co bychom všechno mohli podniknout. Tady začíná moje děkování. Marcele Matějovcové. Za to, že trpělivě snášela mé šílenosti na meilu a především skypu a přetrpělivě mě od nich odrazovala, dobré nápady naopak rozvíjela k dokonalosti. Poděkování Dáše Králové, která mé meilové nápady vždy pochválila a podpořila. Poděkování Markétě Drahonské a Dáše, které zajistily důležitosti jako pásky, piškotky, poháry, medaile apod. Další poděkování patří ještě jednou Matějovcovům, Marcele i Romanovi. Díky nim máme diplomy takové jaké nakonec byly. Díky, že mi vymluvili srdíčka, balónky a jiné vkusnosti…. Ještě mějte trpělivost, ještě tu pár díků zbývá. Pavlovi od Katky Komedové za to, jak skvěle figuroval při nedělní poslušnosti a jak se lidem a jejich dotazům s výchovou či výcvikem nezištně věnoval. Velikánské díky patří Chudým, kteří dovezli moravské klobásky a uzené, které se popsat nedá. To musíte cítit a ochutnat. Největší dík patří ale Bobovi a Yvetě. Začalo to tím, že Bob vybral a zajistil kemp. Pak objednal a dovezl kýtu a naložil kotletky. Naložil tak, že ještě dnes máme všichni slinu v koutku jak ti naši caníci, když si na to vzpomeneme. Dovezl dřevo na sobotní oheň, dřevěné uhlí na grilování, dva ohromné grily, výborný chleba, slivovicu, meruňkovicu a barel burčáku. Barel s nejméně 20 l. Bobe, děkuji ti tímto jménem nás všech, kteří se jen cpali a pili a tys nám to všechno dovezl až pod nos. Nevím, zda ti to někdy budeme moct oplatit, ale minimálně za měsíc na Kladně se budeme hodně snažit. Poslední díky patří všem, kteří dorazili. Ti, jak správně napsala Jarka na „Mého psa“, vytvořili atmosféru, která tam celé čtyři dny panovala.
No a konečně pro Vás, kteří jste nedorazili, něco k programu. Pátek začal telefonem Markéty, že neví jak to udělá, ale že jí onemocněli psi. Nakonec se obětoval Saša a Markéta dorazila v sobotu tak brzo ráno, že nechci ani myslet na to, v kolik v noci vyrážela. Dáše příjezd zkomplikoval porod fenečky, ale statečně dorazili v pátek v noci. Nestatečně jim sice ubytování komplikovala dredovatá slečna na recepci, ale doufám, že jim to náladu nepokazilo. Můj velký obdiv za cestovatelskou odvahu patří Kristině s maminkou a Akkim. Bydlí v Chomutově a dorazili vlakem. Odjezd někdy v noci ve čtvrtek, na místě byli první v pátek a to finální kilometry došli pěšky! Maminka mi na můj obdiv, jak to zvládli řekla: touha byla silnější!!!!!!!!
Takže jsme u pátku. V pátek jsme se tedy sešli ve složení caníků: Sára, Valentina, Beroan, Baggio, Akki, Peet, Míťa, Eda, Bryky, Kenzo, Ebi, Chelsea. Vyrazili jsme odpoledne na společnou procházku kolem Velké Laguny a čas strávili víceméně povídáním. Večer na terásce s Romanovo kytarou byl úžasný. Pardon, a Bobovo burčákem, slivovicou a meruňkou.
Sobotu musím začít mou ranní procházkou s Valentinou a Beroan. Opakovala jsem ji i další dva dny, protože to byl neskutečný zážitek. Kemp Merkur má kolem celé Velké Laguny (Novomlýnská vodní nádrž) písčito-kamenitou pláž a pozvolný vlez do vody. Za vodou k nebi ční bílá skaliska Pálavy. Ta byla po ránu skrytá v cárech mlhy, vodní hladina se povalovala jak olej, na ní líně proplouvaly labutě, v dálce se občas ozývaly plašičky špačků z vinohradů a do toho se my tři brouzdaly po pláži. Všude ticho (až na ty rány z vinohradů, ale ty sem prostě patří). A ty „panoramata“. Takhle nějak by mohl vypadat ráj. Pro mě určitě. Stejně jako ranní procházky, tak se opakovaly i další dva dny naše společné snídaně. Také pro mě nezapomenutelné. V devět hodin se vynesly stoly na terasu před bungalovem a všichni jsme zasedli a společně posnídali. Mrzí mě jen, že jsem to nestihla nikdy nafotit. Každodenní hostiny, spousta povídání, smíchu. Takže sobota. V devět hodin postavili chlapi altán (který navečer vzal vítr) a kruh pro závod. My jsme s Jardou rozměřili trasu závodu a úderem 10. hodiny došlo k odstartování. Mezitím dorazili další caníci a závodu se zúčastnilo nakonec asi 20 CC.
Závod:
1/ odložení pejska (byl škodičem Jardou z odložení odlákáván buřtíky – musím se pochlubit, jediný, kdo se nezvedl, byla naše Valentinka!) a páníček zatím zodpověděl dvě otázky, mohl si vybrat lehkou či těžkou
2/ přivolání po trase plné mlsků – tady zase vyzdvihnu naši Valentinku, byla totiž jediná, která si jich všimla a cestičku vysbírala, ostatní zvládli bez ztráty bodu!
3/ aport buřtíka
4/ plazení – když nezvládl pejsek, mohl se za něj odplazit páníček
5/ chůze po nepříjemných materiálech – problém neměl nikdo
6/ slalom ala agility – s buřtíkem před čumcem zvládli všichni
7/ chytání buřtíků, 5 pokusů
8/ prolezení kruhem vyzdobeným fáborky z krepáku
Závod zvládli všichni a to včetně malých štěňátek. Dokonce byla vyhlášena kategorie dětí-psovodů a zde vyhrála Dominika Matějovcová (kdyby běžela s dospělci, byla by na 2. místě!) s Chelseou, za ní se umístila Bára Matějovcová s Ebinkou. V dospělácké kategorii zvítězila Lenka Rytychová s Míťou, za ní Jarda Kocifaj s Valentinkou a třetí byla Dáša Králová s Kenzíkem. Gratulujeme. První cenou byl pohár, granulky a pár hraček či mlsků. Druhé a třetí místo bylo oceněné mlskem, hračkou a medailí. Všichni závodníci dostali diplom a od 4. místa si každý mohl cenu-odměnu vybrat sám.
Po obědě jsme se sešli na velké louce před bungalovy k záchranářské přednášce. Dorazili dvě slečny ze Záchranné kynologické brněnské jednotky, Eva a Regina. Povídání nakonec trvalo dvě hodiny. Povídání a předvedení. Předváděčka byla o poslušnosti, ale především o vyhledávání. Končila nalezením Matěje na vysokém topolu. Povídání končilo téměř hodinovým vyprávěním o tom, co nového ve stopařině, pomyslném vrcholu kynologického výcviku. Takže doufám, že odteď budeme všichni největšími přeborníky ve stopování. Teda, naši caníci. A my jim to nebudeme moc kazit.
Když povídání skončilo a my nabrali dech, tak se předali poháry Markétě s Geezerem za složené 4 zkoušky, Marcele s Ebinkou za složenou jednu zkoušku a Katce s Edou za složené 4 zkoušky. Markéta si odvezla současně krásný velký pohár za Klubového šampiona práce pro nepřítomného Geezera. Všem ještě jednou gratuluji!!!!!!
Poté už nastala chvíle na rychlé převlečení do masek. Já i Marcela jsme se na to těšily tak, že už týden před víkendem jsme si naše masky téměř vyslepičily a těšily se o to víc. Matějovcovic holky dorazily na plac jako „holky z naší školky“ za zvuků oné neodbytné melodie, naše holky dorazily za poněkud „lehčí holky“ a páníček jako ten, co jim obstarává obživu, Baggio dorazil za fotbalistu, Eda za lesního skřítka, Sára za čertici atd. Moc jsme se nasmáli. Teda já nestíhala ani fotit, protože našim holkám neustále padaly podkolenky, tanga nebyla dost vidět, Bíba schovávala červenou podprsenku pod tričko, díky foukajícímu větru jim stále padaly paruky, no oddechla jsem si až když jsem je odmaskovávala. A jak to dopadlo???? Valentina s Beroan obdržely od diváků stejný počet bodů jako Matějovcovic holky a tak bylo rozhodnuto, že 1. místa budou tentokrát pro originalitu masek udělena hned dvě a tak pohár putoval k Matějovcům i Kocifajům.
No a pak už se jen debužírovalo. Všichni jsme se sesedli kolem ohně a chudák Bob celý večer griloval a my se cpali a cpali a povídali a smáli a užívali si. Byl to krásný večer.
Nedělní ráno začalo (po mé procházce s Vévou a Bíbou rájem na zemi) společnou snídaní. Na stopy se nikdo nehnal a tak se začalo rovnou s poslušností. Tady musím pochválit především Markétu. Dostala na starost dvě nevycválané mladé fenky a dokázala páníčkům, jak lze jednoduše v klidu obě srovnat tak, že šlapaly jak hodinky. Doufám, že se páníci řádně poučili, protože tyhle rady byly k nezaplacení. Ostatní jsme si zapochodovali, zaotáčeli se, přivolali, odložili, zkrátka klasika sportovní kynologie. Poté jsme vytvořili kroužek a hráli si na výstavu. Zde opět chválím Markétu, její rady byly opravdu k nezaplacení. Vidím ji na výstavě vždycky jen s Geezerem a teprve tady mně došlo, jak by jí handling šel. Mimochodící pesové s ní běželi jak baletky, byl to krásný pohled. Fígle při výstavním postoji už byli jen třešničkou na závěr. Tak doufám, že to všichni zúročíme při Klubové výstavě za měsíc na Kladně. Markéto, ještě jednou za všechny: díky! A pak se pokračovalo. Kdo chtěl, vyrazil si s Pavlem zakousat, ostatní řvali z povzdálí.
Po pozdním obědě se někteří rozloučili a odjeli. Naše banda vyrazila na oběd do Pasohlávek a zde byl dohodnut výlet do Věstonic. Venuše je sice momentálně v Praze, ale nejet se tam podívat by byl hřích. Navíc Pálava za bukem… A tak se jelo. A zíralo. Novomlýnská nádrž mně brala dech. Pálava, nevím která slova by tu nádheru mohla vystihnout. Všudepřítomné vinohrady jsou jak z pohádky a Věstonice??? Moc krásná vesnička vonící právě hotovým burčákem. Před většinou sklepů seděli ochutnávači, no zkrátím to, burčák nabízeli i našim psům. Jediná vada na kráse byla, že to místo, kde Venuši vykopali, jsme nenašli. Muzeum bylo zavřené a tak nás cesta zavedla alespoň ke Kalendáři věků s nádhernou vyhlídkou na vodní plochu všude kolem. Na dva seschlé stromy, které zbyly jako memento po zatopeném Mušově. Večer, pardon, noc, jsme jako tradičně propovídali a prodegustovali (tradičně – uzené, klobásky, burčák, slívka, meruňka), prostě Morava…
V pondělí jsme plánovali vyrazit brzo na výlet. Jenže společná snídaně se nějak protáhla a proklábosila téměř k obědu, zkrátka nemohli jsme se vůbec rozloučit. Ale výlet být musel. A tak se vyrazilo do Mikulova (Svatý kopeček, zámek, vinice všude kolem, zkrátka pohádka!) a do Lednice. Pro mě něco mezi Versailles a Hlubokou. Teda drobnou vadu na kráse, spíš dvě to mělo. Za prvé je po sezóně a tak se zámek i minaret opravují a jsou pod lešením a za druhé bylo pondělí, tudíž všechno od zámku, přes skleník, minaret, akvárium zavřené. Ale park stojí za to i tak. I teď mám stále tu krásu před očima a budu na ni dlouho vzpomínat.
No a pak nastalo loučení. Já ho tentokrát ořvala. Byl to pro mě nezapomenutelný víkend s lidmi, se kterými jsem moc ráda a které si troufám nazývat přáteli. K tomu tam byli lidičky, kteří přijeli mezi nás poprvé a doufám, že pochopili, že o cane corso nám jde především. A že jim mezi námi bylo tak dobře, jako mně, Jardovi, Dominikovi, Valentince a Beroan.